OA 30

8. srpna 2006 v 19:00
Tasimu jeho OA30 nějak dlouho trval a nebyl dle mých představ, proto jsem vytvořil vlasní, snad se bude líbit více.
Armáda byla s vozy značky Škoda vcelku spokojená, ale měly dvě nevýhody. Ta menší, že byly téměř plně vázány na silnici. Tou nejdůležitější však byla vysoká pořizovací cena. Armáda si prostě nemohla v mírových letech pořídit je v plánovaných počtech. Při modernizaci jezdeckých útvarů v letech 1922-25 zkoušela pro úlohu předzvědných obrněných vozů do terénu tříosé teréňáky Renault a polopásová vozidla Citroen. Ale ani jeden typ nevyhovoval. Z tohoto důvodu armáda vyzvala domácí výrobce. Z počátku projekt obrněného vozu předložila pouze ČKD, ale protože nechtěla přistoupit na armádní specifikace, z objednávky sešlo.
Ve stejnou dobu vzbudily armádní pozornost pokrokové podvozky firmy Tatra. Ty měly centrální nosník s výkyvnými zadními poloosami, což zaručovalo velmi dobré vlastnosti v terénu. V roce 1926 armáda zakoupila jeden o jednu zadní hnanou nápravu prodloužený podvozek a podrobila ho zkouškám v Krkonoších. V těchto náročných podmínkách vozidlo ukázalo pouze nepatrné opotřebení. Poté zakoupila ještě jeden podvozek a Tatra je oba opatřila nástavbou z 5mm plechu. Jeden jako transportér a druhý jako předzvědný s věžičkou pro kulomet ZB vz. 26. Obě vozidla opět absolvovala zkoušky v Krkonoších. Na vrcholky hor se dostaly bez potíží. V prosinci 1927 je armáda vrátila do továrny, kde byl transportér přestavěn na obrněný automobil s plně otočnou věží a kulometem Schwarzlose vz. 7/24.


Závěrečné zkoušky proběhly opět v horách v březnu 1938. Po výborných výsledcích se armáda rozhodla objednat dalších devět podvozků. V Milovicích je zkušební oddíl opatřil dřevěnými nástavbami s různými typy věží a výzbrojí. Některé měly pouze lehké kulomety a některé kulomety Schwarzlose. Během následujících tří let byly hojně používány k výcviku.
Na jaře 1928 armáda rozhodla o konečném řešení nástavby. Vůz měl nést dva lehké kulomety vz.26. Jeden v plněotočné věži a druhý v přední desce karoserie. Tatrovka byla pověřena sestavením karoserie z pancéřovaných plechů od Poldiny hutě na jednom z devíti armádních podvozků. Opancéřované vozidlo se do Milovic vrátilo v červenci 1930 a bylo důkladně prověřeno. Na základě výsledků ze zkoušek prototypu ministerstvo národní obrany ve větším množství objednalo vůz Tatra jako OA vz. 30 jako vůz pro předzvědné a jízdní oddíly.
Podle této objednávky měla Tatra opancéřovat zbylých osm armádních podvozků a postavit dalších 43 zcela nových vozidel stejného typu. Konečná objednávka z roku 1933 byla změněna. Všechny vozy měly být nové a podvozky přestavěné na velitelské vozy. Dodávka měla být kompletní v dubnu 1934. Firma začala s kompletizací podvozků (ale novějšího zesíleného) již v srpnu 1933a v prosinci začala s nástavbami. Prvních šest vozidel armáda převzala na konci ledna 1934. Dalších 16 firma vyexpedovala během února, ale zbytek armáda převzala až v Červenci, kvůli nedostavěným garážím v posádkách.
Měla se vyrábět i verze s dělovou výzbrojí, ale lehká konstrukce, která neunesla dělo, a nejasnosti ohledně celé koncepce vozidla této výrobě zabránila. Kvůli finančním problémům se neujala ani armádní myšlenka na prototypy těžších a silnějších vozidel od firmy Škoda.
Počáteční nadšení z výkonů vozů ale pomalu vyprchávalo. Vozidla měla slabé motory, které nedovolovaly jízdu v terénu v rozsahu, které zaručovaly podvozky. Tento nedostatek byl mimo jiné způsoben "těžším pancéřováním", než bylo použito u zkoušek devíti podvozků (dřevo je lehčí než pancéřovaná ocel). Také pancéřování bylo slabé hrozilo i prostřelení pěchotní puškou. Další slabinou byl pouze lehké kulomety, které nemohly nepřetržitě střílet. Kvůli těmto nedostatkům padaly návrhy na přestavbu na rádiové vozy nebo nosiče chemických zbraní. Nakonec ale zůstaly ve výzbroji, protože za ně nebyla náhrada.
Po reorganizaci z října 1935 se vozy dostaly z jednotek podřízených jízdě a pěchotě pod útočnou vozbu. Pluk útočné vozby 1 (PÚV-1) získal devět vozů, PÚV-2 třináct a PÚV-3 dvacet sedm. Dva vozy a prototyp zůstal ve škole útočné vozby v Milovicích. Po další reorganizaci ze září 1937 mělo PÚV-1 dvacet jedna, PÚV-2 třináct a PÚV-3 osmnáct vozů. Učiliště útočné vozby se přestěhovalo do Vyškova a ponechalo si pouze zkušební vozy.
V případě mobilizace měly PÚV dodat některé vozy pro účely rychlých divizí. Ale v roce 1938 jejich nasazení nebylo podle mírového plánu. Jejich služby potřebovaly jednotky ostrahy hranic. Během léta byla řada jednotek vyslána do Sudet na pomoc při potlačení německého povstání. Proti jednotkám většinou lehce vyzbrojeného Freikorpsu si vedly úspěšně. Po vyhlášení všeobecné mobilizace se některé jednotky nebo dokonce samostatné vozy vrátily ke svým plukům, ale většina přesto zůstala v pohraničí. Do domovských základen se některé nedostaly ani po odvolání mobilizace a zabrání pohraničí, protože byly vyslány na Slovensko na pomoc proti vpádu Maďarů.
Po Mnichovu ztratila armáda zájem o některé vozy a převedla je k četnictvu. Jeden vůz zkonfiskoval Wehrmacht, protože byl zrovna na opravě v Kopřivnici. Po okupaci zbytku území získali Němci 24 vozů. Některé byly přestavěny na vozy s reproduktory a sloužily na frontě k propagandě. Zbylé byly asi rychle vyřazeny. Slovensku po zabrání Podkarpatské Rusi a následném ústupu zbytku československých sil na jeho území zbylo 18 strojů a použilo je proti maďarským jednotkám. Při těchto bojích byl jeden stroj zasažen protitankovým dělem. Již předtím Maďaři ukořistili na Podkarpatské Rusi jeden vůz. Devět vozů z podkarpatské Rusi ustoupilo na Rumunské území.
Třináct strojů Slováci nasadili při invazi do Polska, kde byl jeden poškozen průraznými střelami. Dalších pět použila při invazi do SSSR. Dalších deset vozů měla u druhé jednotky. Při bitvě o Lipovec přišli o jeden zničený a dva poškozené vozy. Všechny stroje se vrátily do posádky v srpnu 1941. Ale v letech 1942-43 šest sloužilo u zajišťovací protipartyzánské divize na Ukrajině. Při jednom střetu byly dva vozy zničeny protitankovými puškami. Zbývající OA vz. 30 se vrátily na Slovensko a sloužily k výcviku. Některé se zúčastnily i SNP, ale jejich konečný osud není znám.
Kamufláž:
Obrněný vůz měl standardní kamufláž používanou ve třicátých letech. Všechny vnější plochy a vnitřky motorových krytů byly natřeny třemi matovými barvami - tmavě zelenou, žlutou a hnědou. Poklop věže byl zevnitř vypolštářovaný hnědou kůží. Vnitřek bojového prostoru byl natřen barvou slonové kosti.
Bílá evidenční čísla byla umístněna na černých tabulkách na přední a zadní s
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama