Československá armáda v bojích na Slovensku a na Těšínsku (část 1)

24. června 2008 v 21:34 | Dvacet let čs. armády v osvobozeném státě
Uznáním samostatnosti československého státu Dohodou byla naše vláda ihned po převratu postavena před spoustu odpovědných úkolů, z nichž velmi naléhavý byl úkol vytvořit československou brannou moc, která by byla s to obsadit naše území a udržet je do té doby, než budou definitivně stanoveny hranice mladé Československé republiky. Zejména však šlo o to, obsadit co nejdříve vojenskými silami Slovensko a dosadit tam naše správní úřady. To však nebylo "tak jednoduché, jak se zdálo na první pohled. V zemích českých, které i v bývalé monarchii tvořily přesně definované teritoriální a správní celky, šlo všechno poměrně hladce. Slovensko však nebylo v rámci maďarské říše samostatným územním celkem, a proto jeho hranice nebyly dosti určité. Zástupci Slováků se sice usnesli již 30. října 1918 na připojení Slovenska k českým zemím (turčanská deklarace), jinak však Slovensko na osvobození připraveno nebylo; nebýt našeho vojska, nebylo by mohlo samo setřást maďarské jho ani v čistě nemaďarských komitátech.
Maďaři považovali naše obsahování Slovenska za. neoprávněné a za. porušení sůvě-renity maďarského úderní. Vláda Karolyiho podnikala hned po zhroucení monarchie obratné diplomatické kroky, aby si sjednala u Dohody právní podklad k šachování celistvosti bývalého uherského úsemí pro pozdější jednání mírové konference. Při tom jí šlo hlavně o Slovensko. Sjednala s maršálem Franchetem ďEspereyem 13. listopadu 1918 příměří, v kterém nebyla řeč o Slovensku. Ač toto příměří bylo se strany má' ďarské politickou obratností, odvolávali se na ně Maďaři proti nám a byli rozhodnuti klást našemu obsahování Slovenska branný odpor, pokud ovšem mohli spoléhat na vojsko v své semi, smítané revolucí a podléhající poválečné psychose poraženého státu. Přes to však byli proti nám vojensky ve výhodě. Měli nejen celý bývalý vojenský aparát s dostatkem dobrého důstojnictva do nejvyšších hodností, ale měli i vlastní zbrojní průmysl a po Mackensenově armádě množství válečného materiálu. Měli sice naříseno demobilisovat armádu až na šest ročníků, byli však odhodláni postavit se proti nám i proti Rumunům a postavit mírovou konferenci před hotovou věc.
My jsme však po převratu neměli doma armádu, a proto z nedostatku vojska jsme nemohli obsadit celé Slovensko narás, nýbrž ponenáhlu podle toho, jak v českých se-mích vznikaly nové vojenské jednotky, sestavené většinou z dobrovolníků. Musili jsme také čekat na návrat našich legií, sejména z Itálie. Také nebylo možné použít všech nově postavených sil jenom na Slovensku, protože značná část jich obsahovala zněm' čené úsemí a některé síly byly po jistou, třebas krátkou dobu vásány na Těšínsku.
Obsahování Slovenska se sačalo od moravských hranic. Již 1. listopadu 1918 přišel do Holiče z Hodonína asistenční oddíl bývalého střeleckého (seměbraneckého) pluku 25 pod velením nadporučíka Augustina Ripky, aby sjednal na moravsko'slovenském pohraničí pořádek. 2. listopadu dorasil až do Malacek a setrval tam i přes protesty maďarské vlády a pokusy maďarského vojska vytlačit jeho oddíl z Malacek násilím. 6. listopadu dostal posilu z Českých Budějovic (100 mužů s 2 kulomety od p. pí. 101) a obsadil 8. prosince Zohor a Devínské Jesero. Když Maďaři viděli, že se jim nepodaří naše vojsko se sápadního Slovenska vytlačit, smluvili v Malackách s Dr. Dérerem demar-kační čáru severně od Bratislavy; ta posbyla platnosti až koncem roku 1918 útokem italských legionářů na Bratislavu.
Zatím dochásely na Slovensko další jednotky, sestavené z dobrovolníků v Prase, v Čechách a na Moravě. První dobrovolnický prapor z Prahy (setník Římek) obsadil 9. listopadu Trenčín a potom i střední Pováží, jiné síly obsadily 12. listopadu Zilinu a Vrútky, byly však odtud za. tři dny sase vytlačeny. Během listopadu i sačátkem prosince přibývalo našich vojsk na sápadním Slovensku, ale brzy byla. spotřebována. Potom další postup ustal.
Obsasování řídilo "velitelství čs. vojsk na Slovensku", zřízené 10. listopadu, s generálem Štikou v čele. Mělo své stanoviště v Uherském Hradišti, kde převsal velení 26. listopadu plukovník Schóbl. Měl v té době k disposici dvě skupiny sil: tak svanou holičskou (pplk. Verich, velitelství v Haliči) a trenčínskou (pplk. Šembera, velitelství v Trenčíně). V prvních dnech prosince byl na základě

směrnic vrchního velitelství v Prase (generál Diviš), které už přihlížely k příchodu legionářského sboru z Itálie, určeného k obsasení demarkační čáry proti Maďarsku, sahájen postup k údolí Nitry a podniknuta akce na Žilinu.
Do 12. prosince se utvořily na sápad od čáry Nitra-TopoFčany-Prievidsa-Turč. Sv. Martin-Čadca dvě skupiny našich sil: I. skupina (sápadní) pod pplk. Hrbenským od řeky Moravy po Leopoldov-Sered, II. skupina (východní) pod pplk. Semberou.
Plk. Schóbl se rozhodl použít volných sil obou skupin k obsazení horního Pováží. Na nápadním Slovensku růstal s částí sil ppi. Šembera, volné zálohy (pět praporů, jedna ba' terie, jedna eskadrona a obrněný vlak) se přesunuly pod velením pplk. Hrbenského na východ ve dnech 14. a 15. prosince 1918 až do Popradu. Tamodtud se provádělo obsazování nejen Pováží, ale i spišské stolice; z, ní bylo vytlačeno polské vojsko, které tam vniklo začátkem prosince. 16. prosince se přestěhoval plk. Schóbl z, Uherského Hradiště do Žiliny, kde už působila od 11. prosince Slovenská vláda.
Významné posily se dostalo 23. prosince 1918 domácímu vojsku na Slovensku příchodem 30. střeleckého pluku pod velením výborného velitele pplk. Berana. Proto bylo možné zahájit koncem prosince postup na východ na Košice. Maďaři, kteří se postavili u Mař' gecan na odpor, byli rozprášeni a zanechali na místě značný válečný materiál. Naše vojska vtrhla do Košic a do Prešova. Obsazením Košic (před příchodem italských le' gionářů) se podařilo zachránit veliký státní majetek, který by byli Maďaři jinak vy vezli.
Mezitím se vrátil do vlasti náš italský armádní sbor o dvou divisích (6. a 7.) pod velením generála Picciona. Generál Piccione byl jmenován vrchním velitelem a od 26. prosince měl své stanoviště v Kroměříži. Dosavadní "velitelství čs. vojsk na Sloven' sku" se stalo "skupinovým velitelstvím plk. Schóbla" a přemístilo své stanoviště z Zi' liny do Košic 1. ledna 1919.
Hlavní úlohou italského legionářského sboru bylo obsadit demarkační čáru, kterou dr. Beneš smluvil v Paříži a která měla tvořit prozatímní slovenskoTnaďarské hranice, než budou mírovou konferencí stanoveny hranice definitivní. Demarkační čára, stáno' véna válečnou radou 25. listopadu 1918, šla od Bratislavy podél Dunaje, Ipfu, přes Lučenec, Ožďany, odtud přímou čarou ke vtoku Uhu do Laborce, podél Uhu do Užoc' kého průsmyku na hranicích slovensko'haličských.
Severní Slovensko, na sever od čáry probíhající jižně od Děv. Nové Vsi, jižně od Pezinku, přes Sered, N. Baňu, Baň. Štiavnicu, Mýtnou, Košice a jižní svahy Vihorlatu, měla obsadit skupina Schóblova (domácí vojsko).
Generál Piccione rozdělil demarkační čáru na dva úseky. Západní úsek, který sahal od řeky Moravy po Ožďany (v to), obsadila 7. legionářská divise (gen. Boriani), úsek východní pak 6. legionářská divise (gen. Rossi).
Obsazení demarkační čáry legionářským sborem bylo provedeno do konce ledna 1919 téměř bez boje. Jen Bratislavy bylo nutno dobývat ve dnech 30. prosince 1918 až 2. ledna 1919. Lučenec byl obsazen už 3. ledna před příchodem legionářů asistenční rotou pěšího pluku 30 pod velením nadporučíka Josefa Ejema.
Demarkační čára, sjednaná v Paříži, byla oznámena maďarské vládě v Budapešti dohodovým zástupcem, pplk. Vyxem. Zdálo se, že se Maďaři nepostaví našemu vojsku na odpor. Generál Piccione nepovažoval však demarkační čáru za dosti výhodnou, protože podél Ipl'u mohly jednotky udržovat příčné spojení jen velmi nesnadno. Proto se rozhodl posunout svá vojska na jih a obsadit Balažské Ďarmoty, Drégely palánk, Dejtár, Szécsény, Nógrádszakal, Litke, Rapovce s železnicí, jdoucí po jižním břehu Ipl'u. Uvě' domil o svém úmyslu maďarskou vládu, nevyčkal však její odpovědi a nařídil posun posádek na 16. leden 1919. Maďaři však nesouhlasili s novou demarkační čarou a kón' čem ledna zahájily rudé gardy útoky na některé naše posádky, zejména v Balažských Ďarmotech. Na rozkaz naší vlády stáhl však gen. Piccione svá vojska zas na původní demarkační čáru.
Zatím bylo obsazeno i severní Slovensko a vládě maďarské oznámeno notou čs. vlády....
(pokračování příště, text neprošel korektůrou, je z knihy z roku 1938)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dave;Mobil/SCA. Dave;Mobil/SCA. | 24. června 2008 v 22:23 | Reagovat

Pecka,nařez.  Můj dědeček byl do roku 1920 na Slovensku sloužil u obrněneho vlaku nasazeného proti maďarům. JINAK SUPER ČTENÍ.

2 HUMMY HUMMY | 25. června 2008 v 11:17 | Reagovat

masooooooooo

3 Hammer Hammer | E-mail | Web | 25. června 2008 v 14:40 | Reagovat

Hustý teď jsem dočetl knihu Život v odboji od Josefa Beneše. Tenhle článek vypadá taky zajímavě už se těším až si to přečtu. Díky Petře ;)

4 HUMMY HUMMY | 25. června 2008 v 17:37 | Reagovat

Zatím dochásely na Slovensko další jednotky, sestavené z dobrovolníků v Prase... xD

5 Petr Tlach Petr Tlach | 25. června 2008 v 20:32 | Reagovat

HUMMY:

Když dovolíš, se tomu směješ, ale není to přepis, ale scen z knihy z roku 1938, dole jsem napsal, abyste omluvili korektůru. Víš, scenovat můžeš jako obrázek, nebo jako aby jsi z toho měl text.

6 WalterCZ WalterCZ | 28. června 2008 v 10:12 | Reagovat

Moc pěkné.

7 HUMMY HUMMY | 29. června 2008 v 18:54 | Reagovat

Petr Tlach

no tak sorry no:-(

ale oni to je jako že z těch dobrovolníků sestavili prase xDxDxDxD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama